Poprvé sama v USA, aneb, jak neparkovat v LA

Všude v centru (i když, co lze považovat v LA za centrum?) jsou cedule, upravující možnosti parkování. Tady to bylo kolem 8 USD za půl hodiny, opatřené ještě jakýmsi systémem zón, které jsem nestudovala. Platit tolik se mi logicky nechtělo, zejména v době, kdy jsem neměla zdaleka splacenou hypotéku. Zarputile jsem hledala nějaký český způsob, jak placení obejít. Po dvojím projetí obou hlavních bulvárů a přilehlých ulic jsem našla stání u benzínové pumpy pod kostelem, za nímž se tyčil v dálce známý kopec s nápisem Hollywood. Jen 3 minuty od Hollywood Boulevard. Asi jsem měla odložený mozek v kabelce, ale uvěřila jsem tomu. Nikde cedule o zákazu stání, jen mezi dvěma starými zaprášenými auty místo pro moje nové, krásné, stříbrné auto.

Po příchodu zpět k „autu“ jsem propadla známé panice – nebylo tam. A teda „co budu dělat SAMA V LA!?, kde mi neberou debetní kartu, mám posledních pár dolarů v kapse, neumím to tu ještě, nemám s sebou pořádné zařízení pro hledání na internetu (můj mobil má dámsky elegantní, maličkou obrazovku), nedomluvím se určitě, nikoho tu neznám, a tak dál.“ Po opadnutí první vlny hrůzy jsem se šla 3x ptát pumpaře: 1) kde je moje auto? -„mrkni na ceduli na mé výloze“, 2) kde seženu taxi? – „vedle u hotelu“ (3 nalezené taxislužby na internetu mi sdělily, že z místa, kde se nacházím, oni nevozí), 3) zda adresa odtahové služby na ceduli je ta, kam skutečně odvezli moje auto – „ano“.

Navigace mi ukázala, že cesta k odtahovce je 11 mil daleká – po dálnicích. Pěšky to nepřicházelo v úvahu. Následovalo tedy krátké přemlouvání taxikáře, zda by mohl slevit na jízdném (nemohl), poté skamarádění se a vyprávění trablů (byl to černoch, byl v 90 letech v naší Opavě a Ostravě, prý odtah u nich stojí 300 USD). Propadla jsem nekonečnému smutku a pocitu, že brzy utratím VEŠKEROU svoji zásobu financí, pokrývající výši zbytku mé hypotéky, ověřila jsem si telefonicky v odtahovce, že mohu platit kartou, volala Filipovi do práce: Amerika stojí za prd, přebukovávám si letenku, jak jen to bude možné, letím domů! Platí se tu v taxi za dobu jízdy nebo za míle? Za obojí. Řidič mi to potvrdil, načež jsem mu sdělila, že za 14 USD, které ukazuje aktuálně taxametr, jsme ujeli 2 míle, přičemž moje navigace ukazuje, kde jsou zácpy a kudy je může hladce objet. Pak jsem to nechala už osudu.

Dojeli jsme na adresu, byl to konec světa, oplocený pozemek, kam běžný člověk nikdy nezavítá. Plechová hala, na vratech obří řetěz a na zvonku avizo „tady nesídlí firma XY, nezvoňte!“. Nezbylo mi, než požádat taxikáře, aby počkal a jít zazvonit. Doporučil mi být opatrná. Z haly vyšel starý týpek v černém, dlouhé šedé vlasy a vousy. Pípla jsem, že to stříbrné auto je moje (mezi haldami starých, špinavých pleček). Beze slova s rachotem odemkl tlustý řetěz, skočila jsem ještě zaplatit taxi…poté mě podivín odvedl do haly, kde byl smrad, špína a na dvou černých kožených gaučích leželi dva obří vlčáci. Vyžádal si jen můj řidičák, vytiskl (to bych v tom prostoru nečekala) fakturu a postrčil ke mně zařízení pro platbu kartou. Poslední modlitba – milý Bože, ať mi tu funguje ta moje podělaná zlatá debetní karta…stačilo protáhnout ji a platba bleskově proběhla (to bych v tom prostoru čekala ještě méně). Nestálo to 300 USD, ale POUHÝCH 191! S Taxíkem dohromady JEN 231! Celou tu šlamastyku jsem zvládla za hodinu a půl vyřešit! Ještě možná s tím odletem počkám…ufff.

Úryvek z cestopisu Poprvé v USA z roku 2016.